Křesťané jsou bohudíky exoti

pondělí 4. únor 2013 20:15

Domnívám se, že opravdoví křesťané byli ve společnosti vždycky za exoty.

   Před nedávnem se mi postěžoval jeden praktikující katolík, že si jako věřící člověk ve svém zaměstnání připadá jako exot. Ujistil jsem ho, že jeho pocit je na místě, a vůbec jsem to nemyslel ironicky. Domnívám se totiž, že skuteční křesťané byli vždycky ve společnosti tak trochu exoti, vždyť přece již Ježíš říká, že mají být solí (Mt 5,13). Sůl je něco, co v jídle nemá převažovat, co ale při optimálním množství dává krmni tu správnou chuť. Je také pravda, že některým mohou být křesťané solí v očích, což potvrzují nejen dějiny, ale i reakce některých čtenářů pod příspěvky blogerů píšících články s křesťanskou tématikou. Chtěl bych právě těmto čtenářům touto cestou poděkovat, že sice nevědomky, ale přece, naplňují vizi evangelia, kde je řečeno, že křesťané mají očekávat opovrhování.

   V tomto kontextu se domnívám, že pro křesťany i společnost je dobré a životodárné, když menšinou jsou. Myslím tím pochopitelně menšinou zdravou, která dokáže pozitivně oslovit okolí. Letmým ohlédnutím do historie zjistíme, že skuteční křesťané vždycky menšinou byli. Německý filozof a spisovatel, syn luteránského faráře Fridrich Nietzsche tvrdil, že zakladatel křesťanství Kristus byl anarchista, který měl úspěch. Podívejme se, jak tento úspěch vypadal.

    Po smrti svého zakladatele se jeví křesťanství jako typická židovská sekta, která byla pronásledována některými mocenskými strukturami židů. Tato sekta se dokázala v r. 52 po Kr. v Jeruzalémě na prvním apoštolském sněmu systémově nábožensky vymanit z vlivu židovských předpisů a plně si tím otevřít cestu k pohanům. Tím ale nemá vyhráno. Kvůli nesmiřitelnosti křesťanského a římského kultu dochází k pronásledování ze strany Římanů. Ti věřili, že křesťané přivolávají hněv bohů tím, že ve svém bezbožném ateismu je odmítají uctívat. Aurelius Augustinus pak hovoří o deseti velkých etapách pronásledování. Celkem Římská říše vydá proti křesťanům 15 dekretů a pilná práce pronásledovatelů přináší víc než milion mučedníků. V r. 313 po Kr. se nakonec křesťanství stává v říši rovnocenným náboženstvím vzhledem k ostatním kultům.

   Mezi lidmi se začalo říkat, že císař Konstantin slíbil každému, kdo se stane křesťanem, krásný šat a peníze. Tím se otevřely dokořán dveře lidem, kteří se sice hlásili ke křesťanství, ale skutečnou víru nikdy neměli. Šlo spíš o kulturní křesťany, než Ježíšovy následovníky. Postupně se tak křesťanství stává jediným legitimním náboženstvím Římské říše. Na to reaguje řada opravdových křesťanů (římský voják Pachomius, snílek a idealista Antonín a další) odchodem na poušť a zakládáním prvních klášterů, kde chtějí žít svoji víru plně v duchu evangelia. Jsme svědky radikální zbožnosti, která je ale menšinová.

   Nyní se podívejme dále. Představa, že středověk byl zlatým věkem křesťanství je pohádkovou romancí kazatelů. Když si přečteme některou studii o životě běžných středověkých lidí, jsme svědky zcela něčeho jiného. A je v podstatě jedno, zda se jedná o křesťany před vystoupením Dr. Martina Luthera či po něm. V životě lidových vrstev je víra prostoupena pohanským magičnem stejně, jako tomu bylo ve Starém zákoně u židů. Násilný boj s pohanstvím ze strany oficiální církve historicky ani sociologicky nic nevyřešil, ba právě naopak. Skutečná křesťanská menšina se uchyluje do nově vznikajících radikálních žebravých řádů, jako byli františkáni, dominikáni či karmelitáni a nebo později do některých nově vzniklých protestantských církví.

   Jak vypadala situace u nás v uplynulém století, snad není třeba ani připomínat. Oběma totalitním režimům, nacismu i komunismu, katolická církev i ostatní křesťanské církve vadily. Německý deník Die Zeit tvrdí, že kvůli své víře je v současnosti pronásledováno zhruba 200 milionů křesťanů ve více než 60 zemích světa. Světové evangelikální společenství (WEF) uvádí, že od dob ukřižování Krista bylo pro křesťanskou víru zabito téměř 43 milionů lidí.

   Anglický spisovatel G. K. Chesterton napsal, že: „Křesťanství je jediné náboženství na světě, které vystihlo, že všemohoucnost Bohu nestačí, že musel být, aby byl zcela Bohem, nejen králem, ale i buřičem.“ Přesvědčení, že být skutečným věřícím buřičem, také znamená být exotem, vzniká při nejmenším ze dvou důvodů. Jednak je tu sociologický důvod, který hovoří o zákonitém napětí mezi většinou a menšinami, které se jí nepoddávají. Pak je tu etický důvod, který zná potřebu špatného svědomí většiny odstranit z cesty všechno, co utváří mravní principy. To ale není velké překvapení, protože již zakladatel křesťanství svým stoupencům říká: „Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno.“ A hned k tomu dodává: „Ale kdo vytrvá až do konce, spasen bude.“ (Mt 10, 22) Proto být exotem, zase nemusí být až tak špatné.

Pavel Konzbul

Petr MachalaDěkuji za odpověď19:428.2.2013 19:42:53
Pavel KonzbulPro Petra (nepokřtěný) od autora18:528.2.2013 18:52:13
Petr MachalaNejsem pokřtěný....20:136.2.2013 20:13:24
Eliška A. KubičkováPokud mluvíte o křesťanské menšině,16:246.2.2013 16:24:35
Pavel KonzbulPro Michala od autora13:546.2.2013 13:54:37
Michal HankoExoti?08:226.2.2013 8:22:21
HoralJe na tom dost pravdy06:535.2.2013 6:53:40

Počet příspěvků: 10, poslední 8.2.2013 19:42:53 Zobrazuji posledních 10 příspěvků.

Pavel Konzbul

Pavel Konzbul

Chci psát nejen o víře kolem nás.

Mám rád dobrý humor, jsem katolický biskup a jsem přesvědčen, že "víra by měla obsahovat méně teorie a více dobrodružství." (G.K. Chesterton)

REPUTACE AUTORA:
16,58 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Zajímavé články

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky