Kníže Václav - kolaborant nebo světec?

pátek 27. září 2013 16:35

Kdo má pravdu? - prezident, církev, dějiny ... 

   Bylo poledne dne 19. května L.P. 2000 a poslanecká sněmovna projednávala zákon o státních svátcích a s ním i návrh, aby se státním svátkem stalo i 28. září - den smrti knížete Václava. Tehdejší premiér Miloš Zeman, toho času prezident naší země, mimo jiné prohlásil: To, k čemu se chci vyjádřit, je pouze návrh na 28. září, tedy na svatého Václava. Chtěl bych blahopřát těm, kdo tento návrh předložili, protože - aniž by si toho byli vědomi - bude státní svátek na den mých narozenin, ale pochybuji, že by toto byla vzhledem k charakteru předkladatelů jejich dominantní motivace. Proto se vás pokusím přesvědčit, že tento návrh, pokud by byl přijat, by nebyl oslavou české státnosti, ale oslavou servility a kolaborace. … Vedle myšlenek, pro které si svatého Václava vážím, je třeba si uvědomit, že na rozdíl od svého bratra Boleslava a koneckonců i na rozdíl od ostatních Přemyslovců dospěl k názoru, že ohnutá páteř je tím nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s velkým sousedem.“ Co si tedy máme s Václavem počít, byl to světec nebo slaboch a kolaborant?

    Se sv. Václavem, patronem české země se ocitáme v neklidné době, a to jak dnes, tak v minulosti. V jeho době sice křesťanství u nás existovalo, ale více či méně pokřesťanštění barbaři ho ještě neměli v krvi. Vrcholná politika se tehdy neobešla bez vyvražďování celých rodin a státní ekonomika bez otroků neprosperovala. A tak není asi náhodou, že právě v době knížete Václava byl v Praze jeden z největších trhů s otroky ve střední Evropě. Náš stát navíc ohrožoval francký král Jindřich I. a bavorský vévoda Arnulf zvaný Zlý. Václav přistupuje na podmínky smíru pro nás ovšem zdánlivě nevýhodné a nejde jen o známé odvádění volů do Německa. Dnes je situace „opačně podobná“, praktikujících věřících ubývá a lidé křesťanství ze své krve vytrácejí. Nedávný průzkum ministerstva školství mezi středoškoláky u nás ukázal, že jen 2 procenta z nich považují Bibli za součást svého života. Dvanáct procent z nich je přesvědčeno, že Ježíš Kristus je jen mýtická postava, která nikdy nežila. Čím tedy může oslovit sv. Václav dnešní generace, které považují Golgotu za značku zubní pasty a jak píše angličan G. K. Chesterton: „Víru sice ztratili, ale její předsudky si podrželi.“

    Pražský, německy píšící spisovatel židovského původu Franz Kafka před sto lety napsal: „Já pražský nevěřící Žid stal jsem se věřícím. Svatý Václav, plod ducha doby a výraz naděje 10. století v Čechách, je také můj svatý Václav a projev mé víry jakožto věřícího Žida, který je otevřen křesťanství Františka z Assisi a svatého Václava, jímž oběma děkuji za víru v budoucí posmrtný život.“ Právě tato víra v budoucí posmrtný život je něco, co našim současníkům chybí. V Evropě ve věčný život věří méně než polovina obyvatelstva. Český básník a překladatel Ivan Slavík píše, že „věčnost začíná dnes.“ Věřit ve věčnost znamená věřit ve spravedlnost a odpovědnost. Nejen ale věřit, ale také podle toho žít. Obě tyto vlastnosti mohou člověka přivést k moudrosti, tak jako sv. Václava.

V čem se jeho moudrost projevila můžeme vidět třeba na tom, že měl smysl pro spravedlnost. Zasazoval se o vykupování otroků a omezování hrdelního trestu. V jeho politice se střídá energické vystupování s uváženým kompromisem, což je projevem odpovědnosti. Svoji matku nechal internovat na Budči, když byl přesvědčen, že osnuje státní převrat. Když Jindřich I. Ptáčník obléhá Prahu, Václav s ním uzavře smír. Jeho bratr ho za to kritizuje, když ale Václava nechá zabít, jeho politické rozhodnutí nemění. Asi velmi dobře věděl, že bylo v dané situaci nejlepší a odpovědné. My se často mylně domníváme, že ve sporu zvítězíme, když s námi druhý souhlasí a my dosáhneme čeho chceme. Skutečně vyhrát ale znamená, dosáhnout nejlepšího možného výsledku, a to se dle mého názoru knížeti Václavovi podařilo.

    Vědomí, že se jednou budeme zodpovídat, je něco, čím byl nesen celý život našeho národního patrona a neprojevovalo se to pouze v činech, ale i v modlitbě. Jeho modlitbu určitě nemůžeme omezit jen na odříkávání nějakých naučených slovíček. Ve své modlitbě řešil problémy své země, svá životní i politická rozhodnutí. Modlil se v bolestném a napjatém dialogu svého vědomí a svědomí. Jedna definice modlitby říká, že modlitba je hledání a nalézání, je to tedy celoživotní proces. Proces, kterým kníže Václav prošel naplno, a proto se stal světcem a proto máme (dle mého soudu) právo si jeho život připomínat a slavit.

 

Pavel Konzbul

Val MacErikNelžete lidem, prosím.09:2026.11.2013 9:20:42
josef hejnaJá Václava vnímám21:3227.9.2013 21:32:47
Vojtěch HarokUmírněnost19:3127.9.2013 19:31:20
Vašek VašákDíky za váš zasvěcený pohled19:0027.9.2013 19:00:12

Počet příspěvků: 6, poslední 26.11.2013 9:20:42 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Pavel Konzbul

Pavel Konzbul

Chci psát nejen o víře kolem nás.

Mám rád dobrý humor, jsem katolický biskup a jsem přesvědčen, že "víra by měla obsahovat méně teorie a více dobrodružství." (G.K. Chesterton)

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Zajímavé články

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky